Studium možností využití vybraných typů modifikovaných termoplastů po skončení jejich životního cyklu

Abstract

Radiační síťování je technologie umožňující relativně snadnou úpravu vlastností polymerních materiálů, což ji v současné době řadí mezi jednu z nejpoužívanějších modifikací. Na druhou stranu takto upravené polymerní materiály nelze opakovaně roztavit a vyvstává tak otázka jejich opětovného zpracování. Účelem této disertační práce je proto definovat možnost využití radiačně zesíťovaných polymerních materiálů po skončení jejich životního cyklu a popsat vlastnosti nově vzniklých materiálů. Disertační práce se zaměřuje na polyetyleny, u nichž je největší potenciál budoucí recyklace. Radiačně zesíťovaný vysoko-hustotní polyetylen byl použit jako plnivo a nízko i vysoko-hustotní polyetylen jako matrice. Celkově bylo připraveno pět kombinací směsí v koncentracích od 10 do 60 %, které se od sebe lišili zejména výchozí formou obou složek směsi. Vliv plniva na výsledné chování směsí byl porovnáván z hlediska mechanických, tepelných a tokových vlastností. Z naměřených výsledků je patrné, že směsi s matricí z nízko-hustotního polyetylenu vykazují s rostoucím podílem plniva výrazný nárůst tuhosti, pevnosti, tvrdosti a dochází u nich k nárůstu teploty měknutí. Na druhou stranu u nich došlo k poklesu houževnatosti a zhoršení tokových vlastností. Tyto výsledky byly podpořeny strukturní analýzou, která potvrdila vznik velmi pevného rozhraní mezi plnivem a matricí. U směsí s matricí z vysoko-hustotního polyetylenu je vliv na mechanické vlastnosti velmi závislí na dané koncentraci plnění a nelze ho tedy jednoznačně definovat. Tepelné vlastnosti zůstali zachovány a tokové vlastnosti se zhoršili. Strukturní analýza opět potvrdila vznik rozhraní mezi oběma složkami směsi; nicméně jeho pevnost také závisí na dané koncentraci.