Syndrom vyhoření v praxi sociálních pedagogů

Abstract

Syndrom vyhoření je jedním z projevů současného životního stylu, přesněji by se dalo říci, že jde o civilizační chorobu ohrožující zejména pomáhající profese, mezi nimiž zaujímá nejvýznamnější místo sociální pedagogika. Proto se předkládaná studie zabývá jak všeobecnými poznatky spojenými právě s tímto syndromem, tak i sociální pedagogikou, kterou vymezuje z hlediska jejího vývoje a současných metod práce. Na tuto více méně teoretickou část navazuje propojení praxe sociálního pedagoga s tímto onemocněním na konkrétním příkladu životního příběhu člověka, který se s celou situací snažil dlouhá léta poměrně neúspěšně vyrovnat. Tato podrobně analyzovaná zkušenost vytváří společně s předešlými teoretickými poznatky paradigma, na jehož základě jsou v závěru předloženy možnosti, jak tomuto onemocnění předcházet, nebo se s ním alespoň vyrovnat.